Svět hvězd a iluzí
18. 6. – 20. 10. 2002
Moravská galerie v Brně, Uměleckoprůmyslové muzeum, Husova 14


Český filmový plakát, od počátků do prvních let II. světové války
V polovině 90. let 19. století se v Paříži a v New Yorku objevila nová zábava: Film. A stejně jako jiné druhy zábavy i film si našel účinný prostředek své propagace – plakát. Z Francie, země s nejvyvinutější plakátovou kulturou, známe dnes na desítku plakátů z první „pětiletky” filmu /t.j. do roku 1900/ a snad kolem stovky dalších /již individualizovaných, t.j. pro ten který film zhotovených/ z let do I. světové války. V Čechách, kde se film „ujal” /pro kratičké začátečnické episodě/ až v době těsně před I. světovou válkou a po ní, se setkáváme, na rozdíl od Francie, s velkými obrazovými plakáty až po uvedené válce. Jejich předchůdci byly čistě typografické plakáty, již před válkou doplňované drobnými obrázky, nikoli však z jednotlivých filmů, ale spíše obrazovými „logy” jednotlivých biografů. Tyto bianco plakátky sjednoceného formátu byly pro každé představení doplňovány tituly filmů /vždy bývalo uvedeno několik filmů, a různých druhů, najednou/. Paralelně s prvními velkými obrazovými plakáty pro jednotlivé filmy, tištěnými technikou litografie /počínaje Idylou ze Staré Prahy od J. Weniga/ se objevují i obrovské, několikametrové typografické „plachty”, doplňované velkými ornamenty a někdy i obrazy, řezanými do lina. Sběratelsky zajímavými se staly pouze ty litografické, kterými se zde budeme zabývat. Jejich autory byli vedle Weniga i dnes málo známí B. Hnátek,
V. Čutta /nejplodnější afišista němého filmu vůbec – jemu blízcí byli i Gemka, Žnydra, Ottmar/, stejně jako dvojice F. Fiala a M. Frič, kteří se filmu upsali na doživotí /jeden jako architekt a výtvarník, druhý pak především jako režisér/, dále E. Weiss a další. Všichni navrhovali plakáty nejen pro české, ale i zahraniční filmy, kterých k nám přicházelo několikanásobně více, než se jich vyrobilo u nás. Situaci navíc komplikoval fakt, že mnohé cizí filmy přicházely i s vlastními plakáty, „senzačnějšími” než byly ty domácí. Výsledkem bylo, že se naši návrháři tomuto trendu /jistě i pod tlakem distributorů/ víceméně přiblížili – za tu cenu, že se jejich plakáty „dočkaly” desítek hanlivých a uštěpačných odsudků v novinách a časopisech. Řekněme si, že povětšinou naprosto nespravedlivých – valná většina filmů z té doby /a platí to stejně i pro 30. léta/ nebyla uvažována jako Umění – naopak, a především: jako zábava! Chtít propagovat – a řekněme si po pravdě: PRODAT zábavu /a v případě filmu opravdu MASOVOU/ Uměním byl a je nesmysl.
Plakáty němých filmů tvoří jednolitý „obraz”, kresba či malba, s minimálním množstvím textových informací: Titul, někdy jméno firmy, tu a tam jméno režiséra či významného herce, víc nic. Na plakátech zvukové éry /zjednodušeně: 30. let/ většinou zmizel jednolitý, celistvý „obraz” jednoho výjevu přes celý list, charakteristickým rysem je spíše /někdy jakoby roztěkaná/ skládanka několika výjevů, portrétů apod., doplněná někdy velkými plochami „čistých” barev, nikoliv malovaným pozadím. Často je v centru /jakoby do popředí vysunutý/ detail hlav či polopostav hlavních představitelů /téměř pravidelně muže a ženy/, za nimi někdy bývá vidět jeden či více menších záběrů z filmu. Novinkou je téměř pravidelné publikování jména režiséra, největšími písmeny bývají uváděny „hvězdy”, herci hlavních rolí; jejich jména někdy – hlavně u zahraničních filmů – „překřičí” i titul filmu. Je zcela evidentní, že předlohami většiny plakátů v té době jsou fotografie z filmů, často překreslené až hyperrealistickým způsobem /inspirace Amerikou je nápadná, především u plakátů západních filmů/, s velkými plochami barev, často jen s náznaky „stínů”, klasické malířské pojetí mizí, tak jako v reklamě rozmanitých výrobků této doby. Jméno výrobce filmu a firma distributora /pokud jde o zahraniční filmy/ je teď téměř samozřejmostí. Samotný začátek 30. let je krátkodobě poznamenán avantgardními pokusy o koláže od F. Zelenky a A. Pelce, ujímá se a stále je požadován zmíněný hyperrealismus autorů jako Bruno, Burjanek, Kožíšek, Přibyl, případně uměřená moderna návrhářů jako Rotter, Vodička, Jonaš, Hofbauer-Pokorný.
S koncem němého filmu končí i éra klasické litografie; od nástupu zvuku na samém přelomu
20.–30. let začíná doba plakátů, tištěných levným ofsetem, kombinujících fotografie (či lépe, a přesněji, překreslené fotografie) s malbou a kresbou a velkými plochami čistých barev.
Na závěr, a ještě jednou: Plakáty propagovaly ty filmy, které se promítaly, nemohly tedy být o nic lepší /a jistě ani nebyly o nic horší/ než filmy samé. Pokusme se tedy na ně podívat předem nepředpojatýma očima, odložme estetické kategorie a apriorní umělecké soudy, zkrátka: vychutnávejme je takové, jaké jsou!

Petr Štembera

Český filmový plakát od roku 1945 do současnosti
Výstava významných, dnes již klasických historických filmových plakátů připomene mnohým, kromě kultovních snímků naší a světové kinematografie, zlatý věk českého filmového plakátu – šedesátá léta, kdy český filmový plakát byl nejen informačním prostředkem, ale svým vyhraněným uměleckým výrazem i významným kulturním a společenským fenoménem doby. Po přechodném období ve druhé polovině
40. let, poznamenaném dozníváním modernismu v plakátech Josefa Burjanka a Alberta Jonaše, a po dekádě socialistického realismu, který se nevyhnul ani filmové tvorbě a její reklamě, se staly podnětem k uměleckému rozvoji českého filmového plakátu výstavy polských plakátů, které se v Praze a při filmových festivalech v Karlových Varech konaly na sklonku padesátých let. Polští výtvarníci nikdy zcela nepřijali za svou doktrínu socialistického realismu v plakátové tvorbě. Uchovali si ve svých plakátech monumentalitu formy a navázali záhy na podněty, které rezonovaly s ohlasem světového umění. Důležitou podmínkou svobodného uměleckého výrazu ve filmovém plakátu bylo ve stejném období založení samostatné sekce užité grafiky SČVU, které umožnilo uvolnění do té doby centralismem omezované svazové činnosti. Vstup mladých výtvarníků do schvalovacích komisí při tehdejší Ústřední půjčovně filmů a rozšíření stálého týmu spolupracovníků jejího propagačního oddělení přizváním externích výtvarníků – grafiků, malířů, sochařů, scénografů a filmových režisérů, napomáhaly rozvoji tvůrčího výrazu v souznění s vývojem v oblasti volného umění. O zrod fenoménu českého umění filmového plakátu se zasloužili Karel Vaca, Karel Teissig, Richard Fremund, Vladimír Tesař, Dobroslav Foll, Jiří Balcar, Jaroslav Fišer, Zdeněk Ziegler, Milan Grygar, Bedřich Dlouhý, Čeněk Pražák, Zdeněk Palcr, Jiří Hilmar, Wolfgang Schlosser, Josef Flejšar, Jaroslav Sůra, Libor Fára, Jan Kubíček, Olga Karlíková a další, k nimž později přibyli výtvarníci
Josef Vyleťal, Olga Vyleťalová (Poláčková), Jiří Rathouský, Alexej Jaroš, Karel Machálek, Eva Švankmajerová, Petr Poš, Jiří Šalamoun, Vratislav Hlavatý, Zdeněk Vlach, Antonín Sládek a další. Tvůrčí imaginací, poeticko-lyrickým laděním, využitím koláží, fotomontáží, retuší, smyslem pro výrazná grafická řešení, humorem a groteskní nadsázkou si český filmový plakát záhy získal ohlas publika na výstavách při filmových festivalech, v galeriích i v prostorách kin. Masová plakátová produkce uměleckých děl zaplnila městské plakátovací plochy, plnila ale i funkci uměleckého díla v bytových interiérech. Autoři filmových plakátů v průběhu šedesátých let nacházeli inspiraci v informelu, pop artu, op artu, psychedelickém umění a později v návratu k secesní stylizaci a surrealismu. Usilovali o zaujetí diváka ryze výtvarnými prostředky. K tomu často využívali postupů známých z umělecké filmové tvorby jako např. zvětšeného detailu, prolínání symbolických a metaforických obrazových rovin, opakování detailu. K navození komunikace často opakovaně využívali motivu oka a ukazující ruky převzaté ze starých reklam, volné asociace filmových příběhů s všední realitou navozovali kolážováním útržků reálného prostředí s filmovým.
Filmové plakáty českých výtvarníků začaly přitahovat zájem sběratelů, zejména zahraničních, kteří si uvědomovali jejich hodnotu ve srovnání s komercializací západní filmové plakátové produkce.
Mnozí z českých výtvarníků získali četná ocenění na plakátových výstavách při mezinárodních filmových festivalech v Cannes a Holywoodu (Olga Vyleťalová, Karel Vaca, Zdeněk Ziegler aj.) a jejich díla se objevovala na stránkách prestižních zahraničních periodik Graphis, Idea, Novum Gebrauchsgraphik.
Již na počátku šedesátých let získaly Cenu Toulouse-Lautreca v Paříži plakáty Karla Tessiga (plakát k francouzskému filmu Burziáni) a Jiřího Balcara (plakát Bílá velryba). Karel Teissig k tomu napsal: „S redaktory ÚPF i výtvarníky jsme té věci pomáhali na svět, přes počáteční nedůvěru, s jistou ambicí v práci, která nám také pomáhala v obživě. A která se posléze stala vzrušivým podnětem ctižádostivé soutěže a tvůrčích pokusů o rozšíření možností plakátového tvarosloví o zkušenosti z malby a ilustrace i výzvou. Začalo nás to bavit také proto, že naše počínání dávalo jistý smysl nesmyslnosti doby. Najednou se na plakátovacích plochách začaly objevovat výtvarné kreace, které byly ve značném a vyzývavém protikladu k plaché nudě socialistického realismu, okupujícímu oficiální výstavní síně.”
Ne vždy se všechny plakáty dostaly do distribuce a někdy byly záhy po vylepení rychle přelepovány.
V sedmdesátých a osmdesátých letech si český filmový plakát stále zachovával dobrou výtvarnou úroveň.
Zánik masové produkce českých filmových plakátů nastal se zánikem Ústřední půjčovny filmů počátkem devadesátých let. S ohledem na komerční zájmy amerických filmových producentů přicházejí nové filmy do distribuce s původními zahraničnímui plakáty s přetištěným českým textem. Přestaly existovat tradiční levné plakátovací plochy v centru měst, prostor pro současný český filmový plakát je většinou vymezen prostorem kin a Mutliplexů, vyjímečně se objeví jako reklama na billboardech. Autorsky je spojen především s osobností Aleše Najbrta a jeho grafického studia, který je autorem většiny plakátů 90. let k českým filmům.

Marta Sylvestrová

Ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze, Národním filmovým archivem Praha a Exlibris Praha. Za podpory Nadace Českého fondu umění, Ministerstva kultury ČR, NACHIS s.r.o., Praha a Swann Galleries, New York