Ralph Schraivogel
Plakáty
17. 6. – 20. 10. 2002, v pracovní dny 10.00–18.00
Design centrum ČR, Radnická 2


Fascinace plakáty Ralpha Schraivogela
Počátkem devadesátých let zazářil neočekávaně na mezinárodních soutěžích plakátu nový originální přístup švýcarských designérů, kteří začali uplatňovat ve své plakátové tvorbě bohatost vizuálních efektů na rozdíl od dřívějšího rafinovaně racionálního švýcarského stylu a obohatili švýcarský grafický design o individuální rozměr. Na experimentální a svobodně individuální přístup k designu Wolfganga Weingarta, Paula Brühwillera a Niklause Troxlera navázala koncem devadesátých let úspěšně skupina mladých talentovaných grafických designérů, k nimž patří Melchior Imboden a Ralph Schraivogel.
V době převládajících nových technologií zvolil Ralph Schraivogel tradiční mechanický tvůrčí postup, jímž dosáhl ve svých plakátech vizuálních kreací, které se ve svém konečném efektu blíží formě digitálně manipulovaných obrazů. Schraivogelův výtvarný projev je založen na využití specifických vlastností fotografie a na jejím experimentálním použití ve fotografických montážích. Jejich vrstvením, prolínáním a precizním skloubením jejich jednotlivých částí vytváří autor imaginativní formu svých plakátů. Výsledný design je fascinující a okouzlující vizuální hrou, v níž dynamická typografie prostupuje texturou obrazového rastru (cyklus plakátů pro Africký filmový festival, Filmpodium v Curychu – Cinemafrica, 1997) nebo písmo obrazovou strukturu spoluvytváří (John Ford, 1996, filmový plakát a Gross & Klein, 1997, výstavní plakát). „Zajímá mne obraz, v němž jazyk přestává fungovat,“ poznamenává ke své plakátové tvorbě autor, který svou obrazotvornost odvozuje od své dávné touhy stát se malířem a usiluje o malířsky barvitý výraz.
S ohledem na omezené finanční možnosti klientů jsou většinou jeho kulturní plakáty monochromní sérigrafie vydané v nízkých nákladech. Stříbřitou a černobílou barevnost obohacuje autor širokou škálou šedých polotónů, doplněných někdy o další jednu až dvě základní barvy. Specifického barevného ladění docílil potiskem hnědého balicího papíru (Im Rückenwind, 1991, výstavní plakát). Vizuální efekty a symbolika Schraivogelových plakátů nejsou samoúčelné. Jsou založeny na jeho důkladném shromáždění materiálů ke každé zakázce, které jsou průpravou k uchopení její podstaty a cestou k inspiraci a k nalezení účinného řešení. Claude Lichtenstein, kurátorka výstavy Henry van de Velde v Muzeu designu v Curychu, vypráví, jak Ralph Schraivogel dokázal pro tento výstavní plakát nalézt ideální řešení, v němž se minulá a současná forma a význam propojily v harmonický symbol, vyjadřující Veldeho teorii, podle níž každá linie je obdařena silou tvůrce. Schraivogel vytvořil na plakátě metaforu Veldeho teorie: vybral fotografii židle z roku 1897, kterou šrafurou čar proměnil v objekt, vyzařující energii.
Na dokonalosti a výsledném účinku má nemalý podíl precizní technika tisku Schraivogelových plakátů v dílně Albina Uldryho, které se autor vždy účastní, aby kontroloval a mohl ovlivnit tvůrčí proces v jeho závěrečné fázi. Zejména u tak subtilního díla, jakým je plakát pro Seminář AGI v Curychu (1999), má vytříbenost tiskařské techniky esenciální význam.
Plakátová tvorba Ralpha Schraivogela nás nepřestává fascinovat krásou a originalitou vizuálních metafor a neustále novými typografickými experimenty, jimiž nám autor zprostředkovává informace o kulturním dění a současně citlivě vytváří nezapomenutelnou atmosféru okamžiků, pro něž jsou jeho díla určena, a které svou estetickou nadčasovostí umožňují překonat.

Marta Sylvestrová

Jako designér plakátů se domnívám, že plakátová tvorba je jako desková malba nebo obraz a typografie má v tomto obrazu hrát svou roli. To znamená, že si na plakátu cokoliv přečteme, vidíme jeho tvary. Používám typografii, která je trochu jiná než u klasických typografů. Snažím se vnutit písmu něco, o čem tvůrci písma nepřemýšleli, když ho navrhovali.
Typografie se mi nezdála příliš příjemná, protože jsou zde stále problémy, které je třeba řešit. Takže mi trvalo nějakou dobu, než jsem ji začal mít rád, místo abych s ní bojoval. Dnes mě baví hrát si s ní. A dokonce ji ještě mnohem raději ničím. Ale vždy je potřeba najít hranici, protože si nemyslím, že má smysl vytvářet typografii, která není čitelná.
Dostalo se mi odborné přípravy ve stylu Bauhausu, ačkoliv se mi nelíbil. Nakonec jsem chtěl od tohoto stylu utéci. Moje zalíbení ve vizuální komunikaci má kořeny v mých raných přáních vytvářet obrazy. Kdysi jsem se chtěl stát malířem. Takže když navrhuji plakát, snažím se vytvářet obraz s typografií spíše než plakát. Určitým cílem je najít něco nového ve vizuální komunikaci, v níž můžete vyjádřit, co nelze vyjádřit jazykem. Mým osobním cílem je dosáhnout něčeho, čeho by nikdo jiný nikdy nemohl dosáhnout s použitím jiného média.
Používání bezserifových písem by mohlo být pozůstatkem mého vzdělání ve stylu Bauhausu. Co vlastně vždy vynikne, je chaos a řád ve složitém designu. Poněvadž mám baroknější obraz v obraze než písmo, bezserifové písmo vnese do obrazu řád. Využívání jeho jednoduchých tvarů má svůj význam.
Až dosud jsem nikdy nepracoval s počítačem. Je jisté, že počítače člověku poskytují více možností a usnadňují práci. Design však podle mého názoru není otázkou možností, ale výběru.
Vždy jde o experiment.

Ralph Schraivogel
In: Idea 275/1999